Když už jsme se konečně dočkali okamžiku, že domácí zvířata nejsou ani ze zákona považována za obyčejnou věc, ale živé tvory, není na čase přehodnotit také náš pohled na projekty? Nejenže si uvědomíme nutnost mít při ruce vždy nějaké to vodítko či náhubek (rozuměj projektový a komunikační plán), nemluvě o sáčku na – však víte co, ale především lépe porozumíme obvyklým rozmarům našich "mazlíčků".

Už jsem řekl viagra zřejmě nemyslel dost lidí, přišli 50mg což je dvakrát více než standardní. Dokonce i tato částka nestačila a mnohé jiné karty byly provedeny.

Pokud jste již vystřízlivěli z raně-kariérního omylu, že členy projektového týmu lze řídit skrze úkoly, spíše než naopak, bezpochyby si zasloužíte před svůj titul doplnit "seniorní". Ostatním postačí, pokud se zamyslí nad svým přístupem k řízení projektů a co nás v tomto směru učí poznatky o tzv. živých systémech.

Živelný řád

Říká se, že pořádek je jen pro hlupáky, kdežto schopný člověk zvládne i chaos. Pravda. Okamžik, kdy jsem si uvědomil, že každý projekt nejenže snese, ale dokonce i vyžaduje vlastní míru živelnosti, byl pro mě jedním z průlomových. Současně jsem pochopil, že mým úkolem jako projekťáka je do tohoto spontánního chaosu vnášet řád, i to, že jde o nikdy nekončící boj. Vědomí, že „drobné odchylky ve výchozích podmínkách mohou vést k výrazně odlišným výsledkům“, stejně jako fakt, že „existují různé cesty k dosažení stejného cíle“, mě přitom naplňují každodenním adrenalinem i klidem.

Vlastní pravidla

Druhé aha ze mě vyšlo při samotném řízení změn. Pochopil jsem, že změnu nelze do systému roubovat zvnějšku, ale je potřeba ji vypěstovat zevnitř. Živý systém, přestože se chce měnit, nebo alespoň ví, že musí, má rád vlastní pravidla. Kolem nich se pak uspořádává, přičemž změna jako nové organizující téma musí být v souladu s těmito pravidly.

Při řízení změn také nestačí se soustředit na jednotlivce, ale je potřeba je vnímat jako součást systému a porozumět jejich vztahům a interakcím ve skupině. Projektový leader musí být schopen tato členství dekódovat a pomocí cílených intervencí až perturbací (neplést s pertubacemi!) systém nasměrovat k vytýčenému cíli. Kromě schopnosti empatického naslouchání, přesvědčování, vyjednávání či motivování, se neobejde bez umění redukovat komplexní problémy.

Bezpečí v ne-komfortu

Třetí podstatné zjištění, které není na první pohled zřejmé a zpravidla se ztrácí ve zkratkovitém korporátním životě, je, že aby systém dokázal změnu akceptovat, měla by být sice mimo jeho komfortní zónu, ale zároveň musí být bezpečná. Jedině tak je možné v systému dosáhnout efektu učení a vyhnout se rezistenci, sabotáži, či odsouzení jednotlivců k frustraci, vyhoření či vyloučení. Tedy znovu: „Změna mimo komfortní zónu, není-li bezpečná, nevede k žádoucím výsledkům.

Pes na volno

Jaké poučení z toho plyne? Na projekty je nutné se dívat jako na živé systémy. Budou-li utíkat nebo odmítnou poslouchat, nutno mít při ruce vodítko. Začnou-li kousat, nasadit náhubek. Budou-li zlobit, případně se utrhnou ze řetězu, výchovně je plácnout. V každém případě jim dát potřebnou volnost a zajistit bezpečné vedení a promyšlené povely. Jedině tak lze zajistit, že nakonec neskončí v boudě, nebo nedopadnou – takříkajíc – pod psa.

Za celý redakční tým Vám přejeme pohodové léto!

© 2019 Česká komora PMI